Snad to bude láska...-Chapter -two

19. srpna 2014 v 10:20 | Nessa |  SasuSaku
SasuSaku - Snad to bude láska...
Chapter -two-





Tento týden uplynul opravdu pomalu... Už ovládám zírání na něj, jen díky tomu se dokážu aspoň trochu soustředit.
Stále čekám na tvůj úsměv, ale tvůj obličej ovládá jen ten ledový výraz bez emocí. Ani jedno slůvko si neprohodil se svými spolužáky, dokonce si dokázal ignorovat Naruta, který kolem tebe poskakoval, jakoby byl blázen.
Je víkend. Je okolo desáté ráno a já se válím ve své vyhřáté, měkoučké postýlce. Paprsky slunce mě šimrají na tváři, snaží se mě probudit, jen se překulím na druhý bok.
Jedenáct hodin ráno. Můj mobil vydává strašné zvuky, které mě donutily vstát.
"Naruto, co chceš?" "Já jen..Promiň." ozvalo se v mobilu. "Né, Naruto ty promiň, potřeboval jsi něco?", "SASUKE MÁ NAROZENINY!", "Cože?"
Tato věta mě zcela probudila. Zavěsila jsem.
"Co teď?" ptám se sama sebe. Jsem zoufalá, přiznám si. Sejdu dolů do kuchyně, nikdo nikde. Na lednici je vzkaz "Nechtěli jsme tě budit, jeli jsme k babičce. Oběd máš v lednici. Pa, mamka s taťkou." Najednou se mi na tváři objevil velký, šibalský úsměv. Dům jen a jen pro sebe, na celý zbytek dne. Věděla jsem, že babička je nepustí hned tak brzo.
Po obědě konečně za mnou dorazí Hin. Naše hlavní téma - Sasuke a jeho narozky. Vím, byl nový a já bych neměla o něj jevit takový zájem, ale když jsem chtěla o něm zjistit víc…
Dárek jsem vymyslela celkem rychle, nechtěla jsem aby to bylo něco drahého, aby si nemyslel bůh ví co. Tak jednou ze mě vypadlo "Onyx, dám mu onyx." Hinata na mě koukala jako bych právě spadla z višně. "Jeho oči jsou jako krásný, černý onyx." vysvětlila jsem jí trochu zasněně. Hinata stále na mě zírala, "Onyx je kámen.", "Jo, áha.". Pak jsme se hlasitě zasmály.
Ve městě jsem nalezla ten nejkrásnější kámen, jež vystihoval jeho oči.
Stojím před jeho domem, nachází se na okraji lesa. Kdybych tu bydlela, asi bych si nezvykla na ty zvuky, které přichází v noci z lesa. "Sakra na co to myslíš?" seřval mě můj vnitřní hlas. Konečně zaklepu, dlouho nikdo neotevíral, už jsem byla na odchodu, najednou se otevřely dveře. Já se otočím a vykřiknu na něj "Všechno nejlepší!!" z mého obřího úsměvu se vytvoří divně šklebící. "No bezva, teď si musí myslet, že jsem totální magor." Opět se otočím a jdu pryč. "Nechceš jít dovnitř?" ozvalo se zamnou. Zastavím se, a chvíli stojím k němu zády. "On mě pozval dovnitř, s tím jsem nepočítala, co teď?" Trošku panikařím, snažím se zachovat chladnou hlavu. Vejdu do jeho domu "Promiň, neměla jsem chodit.", "To je v pořádku, jsem rád, že jsi tady." "Dáš si něco k pití?" "Čaj, prosím.". Odešel do kuchyně mi udělat čaj, já se mezitím posadila na pohovku. Na stolku jsem uviděla rodinou fotografii. Vzala jsem jí do ruky, a prohlížela si ji. Byla na ní normální rodina. Dokonce Sasuke měl na ní úsměv od ucha k uchu.
Přicházel z kuchyně s čajem, uviděl mě, jak si prohlížím tu fotku. Dal čaj na stůl. Tentokrát neměl ten ledový výraz, v jeho tváři se projevil smutek. "Ty máš bratra?" zeptala jsem se s uvědoměním, že jsem to dělat neměla . "Měl jsem, je mrtvý, jako i rodiče.""To mě mrzí." Řekla jsem takovým tišším hlasem a objala ho. On mé objetí opětoval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama