Snad to bude láska...-Chapter -three

20. srpna 2014 v 23:14 | Nessa |  SasuSaku
SasuSaku - Snad to bude láska...
Chapter -three-

Tenhle díl se mi psal trochu těžko, je to taková menší blbost, však posudte sami. :)
Nezapomente komentovat ;)
Jinak o povídky na přání si pište do komentů.





Rozplývala jsem se nad tím, jak krásně voní a vnímala každý jeho dotek na mých zádech. Nechtěla jsem aby ten okamžik skončil. Odtáhli jsme se od sebe. Podávám mu malou krabičku, kterou si ode mě přebírá. Vidím, že se mírně usmívá "Úsměv ti sluší." to prostě nešlo neříct. On mi jen věnoval krátký, milý pohled a otevíral svůj dárek. Asi ho překvapil černý šutr. "Když jsem tě poprvé uviděla ve škole, první co mě na tobě zaujalo byly tvé oči, onyxové oči." musela jsem mu to vysvětlit. "Děkuju." Řekl a já mu věnovala upřímný úsměv. Dopíjím svůj čaj a snažím se o nějakou konverzaci. "Měl by ses připravit na Naruta, jak ho znám, připraví ti něco velkého, a hledá příležitost se pořádně opít." řekla jsem se snahou potlačit záchvat smíchu, který přicházel při vzpomínce na mé osmnácté narozeniny. "Bude to něco horšího, než to jeho žvatlání ve škole?" "To si piš! Naruto to myslí dobře a neboj zvykneš si na něj."
"Už budu muset jít." řekla jsem při pohledu na hodiny. Sasuke přikývnul a doprovodil mě ke dveřím. "Málem bych zapomněla, Naruto chtěl abych ti vyřídila, že máš být v osm v té restauraci na náměstí. A neopozdi se." s těmito slovy a mírným mávnutím na rozloučenou jsem odešla. A taky s pocitem, že to bylo opravdu divné.
Bylo kolem páté odpoledne, a já se zrovna válím v posteli. Vůbec nevím co si na sebe vzít. Dokonce si nejsem jistá, jestli tam vůbec mám jít. Vždyť tam bude i Ino a spoustu dalších holek co jsou jako ona. Po půl hodině rozmýšlení jsem šla rovnou ke skříni. Vytahuju nejrůznější kousky svého oblečení, "Nechci být nějak vyzývavá, ještě by si na mě Ino smlsla, o co se dneska pokouším." mumlala jsem si pro sebe. Nakonec se rozhodnu pro každodenní rutinu. Světlé jeansy, bilé tílko a na to modrou košili. Ale než si to obléknu umyju si hlavu. Znervozněla jsem při pohledu na hodiny "Půl osmé, už?" rychle jsem na sebe hodila vybrané oblečení a utíkala na bus.
Na náměstí jsem dorazila za pět minut osm. Vcházím do restaurace a najednou se na mě vrhne šílený blonďák. "Jsi tu přesně na čas." Vyhrkl na mě. "Jo jo, oslavenec tu ještě není? "Ještě ne, vyřídila jsi mu to, že jo? "Samozřejmě, že ano. Nejsem ty, Naruto." řekla jsem s úšklebkem na tváři. "No jo, no jo, támhle máš Hinatu." "Díky." S úsměvem jsem přišla k Hin. "Tak jak to šlo se Sasukem odpoledne?" zeptala se. "Taky tě zdravím. No, abych pravdu řekla, bylo to divné."
Posadili jsme se ke stolu a objednali si víno. To nejdražší víno ,když teda platil Naruto. Dál jsme se už víc nebavily o Sasukem. Bylo okolo tři čtvrtě na devět a on nikde. Já už měla v sobě asi čtvrtou sklenku vína. Neplánovala jsem se nějak opít, ale já mluvila a mluvila a u toho pila a pila… Najednou se otevřely dveře a vstoupil. "ÁÁÁ podívejme se, kdo se uráčil přijít!" za toto se stydím. Jak jsem mohla být tak blbá, mozek se vypnul a nechal mluvit pusu. Přišla jsem k němu a objala ho kolem ramen a dopila do dna svou pátou nebo dokonce šestou sklenku vína, kterou jsem držela v ruce. Ach áno, už jsem byla opitá. Jsem to zvládla dřív než Naruto. "Víš, když jsem říkala "Neopozdi se." tak jsem tím nemyslela přijď si kdy se ti zachce." a při tomhle jsem klopýtla a on mě zachytil. Chvíli jsem se dívala do jeho očí neschopná říct už ani slovo. Posadil mě na židli a zeptal se "Jsi v pořádku?". Já jen kývala hlavou do stran jako, že ne. "Jsem opilá." vyhrkla jsem ze sebe se záchvatem smíchu. "To teda vidím." "To víno je nějaké silné ale zatraceně dobré." "Už bys to neměla pít.". Najednou se u něj objevil Naruto a odtáhl ho pryč. Já tam zůstala a usnula s hlavou na stole. Musel to být krásný pohled na mě. Každopádně nevím jak dlouho jsem spala ale vím, že mě probudil on. Odvedl mě před vchod restaurace, kde čekal taxík.
Naštěstí doma nebyli rodiče, takže se jim nenaskytl pohled na jejich opilou dceru. Jakmile jsem odemkla dveře, udělalo se mi strašně zle. Utíkala jsem do koupelny. Objímala jsem záchodovou mísu a vyprazdňovala svůj žaludek. Když jsem s tím skončila, mé tělo zaplavil pocit úlevy. Udělalo se mi lépe. Vešla jsem do obýváku, kde seděl na Gauči, ten kluk, který mu neustále ležel v hlavě. "Už je ti lépe?" zeptal se mě. Jen jsem přikývla a posadila se vedle něj. Po pár minutách jsem si lehla a usnula.
Ráno se probouzím s mírnou bolestí hlavy. Při vzpomínce na minulou mi bylo velmi trapně, opila jsem se a ještě k tomu jsem zkazila jeho oslavu. "Počkat, on byl tady. Proč si nevzpomínám na jeho odchod? Musím se mu ve škole omluvit."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zana Zana | 21. srpna 2014 v 21:42 | Reagovat

Není to blbost :) další díl prosím. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama